Pamatujete, kdy jste si na kůži sáhli poprvé? Nebo kdy jste si všimli, jak si kamarád schovává ruku s červenými škrábanci od kočky, spolužačka začala nosit dlouhé sukně kvůli popáleninám na noze? Spadla.
Pro většinu z nás je asi těžko představitelná touha si ublížit, často se tomu naopak snažíme vyhnout. Špatně se o sebepoškozování mluví, možná si to někdy spojíme se smrtí. Přesto pokud používáte žiletku jako řešení, snažíte se obvykle o opak – pokračovat v životě, přestát nepříjemný moment, pocit, který vás pohltí. Sebepoškozování se stává užitečným nástrojem k odstranění prázdnoty, ukončení zmatků a pochybností – jinými slovy slouží k naplnění nějaké potřeby, kterou jsme se nenaučili naplnit jinak. Proto náhlý zákaz může mít opačné účinky, než jsme doufali – člověk se cítí mnohem hůř a může se posunout ještě dál za hranu. Když si u někoho tedy všimneme čerstvých ran, naše otázky by měli vést k tomu, co se stalo předtím, než na sebe vztáhli ruku. Pokud se nevyřeší příčina, k nějaké snaze o úlevu dojde vždy – dá se nahradit, naučit zvládat. Jen tak, zničehonic, přestat nejde.
Ošetříte tedy rány a ptáte se – Co k tomu člověka vede? Při ublížení dojde ke změně hladiny hormonů – všechno jde pryč, možná se dostaví pocit kontroly nad situací okolo nás (podobně může sloužit docela dobře i držení hladovky.). K tomu přihoďte vztek, vinu, stud, zmatek – vytvoříte si připomínku, že takhle to být příště nemá. Ke stejné situaci dojde znovu, a někdy prostě odhodlání nestačí – jeden neví, jak mluvit s lidmi, aby ho měli rádi, zachovat klid v rodině, ve škole, vyjádřit, co ho vlastně bolí, protože mu připadá, že ho vlastně ani možná nic nebolí, protože tu není žádný zřetelný důvod, proto není o čem mluvit. Něco možná chybí, ale jak můžete mluvit o něčem, co tu není? I tak to ale ven chce, tak se to možná pokouší vysvětlit jinak – mám hlad, točí se mi hlava. Mám pořezané ruce, bolest se konečně k něčemu vztahuje, dá se prožít. A zároveň se dá vyhnout přímo citu samotnému, který stál na počátku. Anebo když už jste utlumení, abyste cítili znovu alespoň něco.
Když už se dá prožít, dá se procítit. Dá se o ní mluvit. Někdy to chce čas, tak si ho vemte. Pokud se někoho ptáte, netlačte na něj, nesuďte, zkuste udržet klid. To, že se ptáte, že jste si všimli, je leckdy nejdůležitější útěchou. Do druhého nevidíme, můžeme jen nabídnout své porozumění a nabídnout řešení, pokud ho druhý žádá, podpořit. Pomoci s vyhledáním odborné pomoci.
Co dělat, než přijdete na to, k čemu sebepoškozování sloužilo, ať už skrz terapii nebo jinak?
Držte si rány čisté, ošetřete je. Dodržuje hygienu. Místo řezání se doporučuje drcení kostek ledu, pohyb převede duševní energii na tělesnou. S tou se pracuje o poznání lépe. Emoce původně sloužily k nějaké signalizaci – vztek, když se nás něco dotýká a je třeba to změnit, strach, když bylo třeba upozornit na nebezpečí. Ne vždy přesně odhadnout skutečnost. Když už jde do kopru všechno ostatní, vaše tělo se vás bude snažit udržet naživu za každou cenu.
Sebepoškozování je toho důkazem. Emoce jsou jeho prostředník, je třeba si jich vážit, i když to chvíli trvá, než si na ně člověk zvykne. Stejným procesem jsme si ale prošli všichni, někdo dříve, někdo později, tak to mějte prosím na paměti. Zlepší se to.