V tomto článku se Vám pokusím vysvětlit, co jsou thymoprofylaktika, k čemu se v psychiatrii používají a představíme si jejich známého zástupce – lithium.
Thymoprofylaktika (thymostabilizéry, dříve dysforika) jsou skupinou léčiv, jejichž společnou vlastností je pozitivní ovlivnění nestability nálady a výkyvů emotivity. Proto se jim také říká stabilizátory nálady.
Podle starší definice se jednalo o látky, které při dlouhodobém podávání snižují až eliminují frekvenci a intenzitu manických, depresivních a smíšených epizod u afektivních a schizoafektivních poruch. Současně měly tyto látky účinkovat antimanicky a antidepresivně při léčbě akutních manických, depresivních epizod, aniž by vyvolávaly přesmyk do opačné polarity.
V průběhu let se ukázalo, že prakticky žádná látka nesplňuje všechny takto formulované požadavky, a proto se již tato definice nepoužívá. Novější verze zařazuje mezi thymoprofylaktika látky, jež mají účinek antimanický či antidepresivní, aniž zhoršují či vyvolávají přesmyk do opačné polarity.
Thymoprofylaktika rozdělujeme do dvou velkých skupin, na látky A (z anglického above, nad), které normalizují povznesenou náladu a působí preventivně proti rozvoji mánie (např. právě lithium, nebo valproáty), a látky skupiny B (below, pod), které normalizují pokleslou náladu a působí proti rozvoji deprese (např. lamotrigin). Nejčastěji se aplikují při farmakoterapii bipolární poruchy, hraniční poruchy osobnosti a schizoafektivní poruchy, slouží mimo jiné k prolomení farmakorezistence při léčbě depresivní poruchy a schizofrenie.
Nejdéle používaným klasickým thymoprofylaktikem je lithium (konkrétně uhličitan lithný, Li2CO3). Jeho mechanismus účinku není stále přesně objasněn, ale něco se nám již podařilo vyzkoumat a další poznatky snad v budoucnu vybádáme. Navíc se téměř nedávno českému týmu vědců zjistit, že záleží na tom, kdy si lithium vezmeme:
Vědci se zabývali studiem vlivu lithia na cirkadiánní (denní) hodiny umístěné v komplexu komorové bariéry obsahující choroidní plexus. Choroidní plexus je hustě prokrvená část mozku, jejíž hlavní funkcí je výroba mozkomíšního moku. „Zjistili jsme, že podání lithia u myší změnilo v této části mozku úroveň exprese tzv. hodinového genu, tedy genu, který je zásadní pro chod cirkadiánních hodin.“ – zdroj: Akademie věd České republiky
Lékaři začali používat sloučeniny lithia k léčebným účelům již v polovině 19. století. V roce 1949 pak australský psychiatr John Cade odhalil překvapivé výsledky uhličitanu a od té doby ho běžně aplikujeme.
Lithioterapii bohužel poměrně často provází řada nežádoucích reakcí, včetně polydipsie (nadměrné žízně), ovlivnění funkce štítné žlázy (hypothyreoidismus), strumy, přírůstku hmotnosti, diabetu insipidu atd. Nemusíte se však strachovat, obvykle nebývají nějak zvlášť drastické. Zajímavostí je pak využití vedlejšího účinku, vyvolání leukocytózy, i terapeuticky (např. u pacientů po chemoterapii).
Použitá literatura: Diagnostika a terapie duševních poruch, Dušek, Večeřová-Procházková